„Znám euforii mnohem líp než většina lidí na planetě a taky její stinné stránky. Kdo nezažil sám sebe nebo blízkého v mánii, nepochopí.“
— Mileniálka
Život v euforii a nepochopení
Veverka na kofeinu, to byla moje přezdívka od jedné z kamarádek ze střední kvůli tomu, že jsem už jako teenager byla zrychlená, hyperaktivní, euforická, upovídaná, extrémně kreativní a nápadů jsem měla div ne za celý marketingový oddělení. Vypadalo to jako ADHD, ale nebylo… Byly to hypomanické a manické epizody, které se u mě nepravidelně střídaly do doby, než jsem začala brát psychofarmaka.
Pro někoho jsem byla blázen, pro jiného prostě jenom extrovertní, energický člověk, kterého všude bylo plno a působil jako neřízená střela. Dlouho jsem nechápala a popravdě i tápala, proč tak nesnadno zapadám mezi ostatní.
Vždycky jsem byla přesvědčena, že mám spoustu dobrých vlastností a nechápala jsem, proč nejsem oblíbená. To jsem vždycky chtěla. Přijetí. Dost si zakládám na tom, že nejsem žádná mrcha, která by zrazovala kamarádky a partnery, nepomlouvám, nemanipuluju, vesměs ani nelžu. Většinou se snažím k lidem chovat slušně a férově, pokud vidím alespoň náznak z jejich strany. Řekla bych, že mám i určitý sociální cítění, který ženu častěji přes rozum a zkušenosti než čistě přes emoce.
Přesto lidem svou existencí kolikrát lezla na nervy… A to i těm, kteří ve mně to dobré dokázali vidět, tedy dlouholetým přátelům. Hlavně u holek jsem často narážela na určitý nepochopení kvůli svýmu chování.
Jak se na to přišlo
Dlouho jsem to nechápala. Ale pak přišel podzim 2022, rozchod po sedmi letech a s ním zásadní zlom v podobě největší manické epizody, kdy jsem si tak nějak „zpovzdálí“ uvědomila, že je něco jinak. Ale bylo mi tak krásně, tak jsem vůbec nic neřešila a užívala jsem si tu jízdu naplno, přestože jsem přestala zvládat běžný činnosti a práci. Nemohla jsem spát, soustředit se a moje tělo bylo po čtvrt roce od vypuknutí epizody na pokraji kolapsu. Strašně mi třeštila hlava a do toho všeho jsem měla nezvladatelné návaly energie, které ze mě sršely do okolí, a taky vyčerpávaly.
I díky člověku v okolí, který už má s tímhle stavem zkušenost u svých známých, jsem došla k velkému prozření, že moje nálada opravdu úplně neodpovídá normě. Naopak je nadprůměrně lepší, než je tomu u běžné populace. Moje první cesta za pomocí vedla na RIAPS, pak do organizace Fokus Praha, kam jsem se připletla úplně náhodou, když jsem sháněla pomoc pro matku, a taky na ambulantní psychiatrii, kde jsem si řekla o léky.
Dík patří vědcům a taky psychofarmakům
Hospitalizaci jsem nikdy nezažila a psychofarmaka mi náladu vesměs srovnaly do normálu, takže nezažívám větší výkyvy a jsem v remisi nebo v lehčí euforii, kdy si to uvědomuju. Konkrétně beru valproát (běžně užívaný na epilepsii) a občas to nejnižší gramáž antipsychotika kvetiapin na spaní nebo jako S.O.S. lék.
Oh well, musím mít vždycky nějaký „extra buřty“. Zatímco velká část duševně nemocné populace bojuje s depresivními propady, úzkostmi nebo panickými atakami, tak já znám pravý opak toho všeho. Mám oficiálně bipolárku, ale deprese jsem nezažila, ani bludy. Vlastně moc nechápu, proč neexistuje samostatná diagnóza unipolární manické poruchy.
Kam mě zavedla vlastní porucha?
Přirozeně jsem se začala zajímat o problematiku duševního zdraví. Jsem laik, ale už mám poměrně načteno. Snažím se třeba lépe pochopit lidi s depresemi a těžšími problémy a hlavně je nesoudit, naopak zkusit pochopit, co prožívají a nebýt hňup, co to bagatelizuje. Tahle omezenost a tunelový vidění některých lidí mi leze krkem.
Začala jsem sledovat různé instagramové profily, které se věnují destigmatizaci různých duševních onemocnění, a taky youtubový kanál olomoucké malířky Teryll, která se léčí s klasickou bipolárkou, kde se střídají deprese, remise a mánie.
Terka je podle mě super baba, se kterou bych strašně ráda zašla na čaj nebo pivo, a věřím, že by bylo o čem hodit řeč. Z pohledu pacienta popisuje poměrně zevrubně a z různých úhlů diagnózu bipolární afektivní poruchy a skvěle vystihla i mánii. Jelikož to znám na vlastní kůži, tak můžu potvrdit, že to popsala skvěle.
Závěrem chci dodat, že znám osobně ještě pár bipolárů, přidala jsem se do facebookových skupin na toto téma. Dokonce jsem napsala do Národního ústavu duševního zdraví, že bych měla zájem o konzultaci nebo zařazení do potenciálního výzkumu. Zvažovala jsem mj. také kurz peera, což je člověk se zkušeností s psychickým onemocněním, který je stabilizovaný a sdílí svoje zkušenosti dalším lidem.
